Pura vida na Kostarice aneb jak rychle přibrat po "přirozených" sacharidech

Sacharidy vám rychle obalí břicho tukem, naruší vnímání sytosti a připraví vás o chuť se hýbat! 

Jako lidé máme mnoho neuvěřitelných darů. Mezi mé nejoblíbenější patří schopnost neustále se učit a zdokonalovat se na základě nově získaných poznatků a dovedností. Díky učení jsme byli schopni nejenom jako druh přežít, ale také prodloužit naše životy a učinit je pohodlnějšími.

Je však možné, že i přes to, co vše jsme se za posledních tisíce let naučili, jsme schopni prožít celý život bez pochopení některých základních faktů, které přímo souvisí s našim zdravím a kvalitou života? Je možné, že jako jednotlivci i jako celé národy dokážeme ignorovat pravdu a poučení, které nám všudypřítomně hledí přímo do tváře?

Odpověď je zcela jednoznačně ANO! Mnohé z nás jistě napadne několik dobrých příkladů tohoto fenoménu. Jako health koučku mě osobně nepřestává fascinovat lidský přístup ke stravě a zdraví. Ve svých přednáškách se ráda věnuji tomu, jak ultra-zpracované potraviny ovlivňují lidskou vůli a apetit. Lidé by přeci měli vědět, jak moc si s nimi potravinářský průmysl hraje, ne? Je nápomocné připomenout jedincům, kteří léta zápolí s neukojitelnou touhou po jídle, že to nemusí být jejich slabá vůle, ale že ve skutečnosti jsou oběťmi uměle vypěstovaných závislostí. Lidem se tak často uleví. Z ramen jim spadne břímě neustálého vyčítání a obviňování se a uvolní se více energie na pozitivní změnu. Při správném nastavení stravy, může mučivé nutkání k přejídání odeznít během několika dní.

Nedávná dovolená na Kostarice mi však připomněla, že problémem nemusí být ani tak junk food, ale často to jsou obyčejné "přirozené sacharidy" vyskytující se v rýži, fazolích, plantainech, banánech apod. Vím, že teď nepostoluji žádný nový fakt. Nízko-sacharidové diety jsou v hledáčku široké veřejnosti už několik let a poslední dobou se setkávám se spoustou lidí, kteří odmítají jíst i zeleninu jako je cuketa, protože se obávají, že po těch pár sacharidech, které obsahuje, přiberou. Ty nedávné tři týdny v tropickém ráji mi však názorně předvedly, jak si může celý národ díky základní stravovací chybě hromadně ničit zdraví. Co víc, u Ameriky se nejedná pouze o jeden stát, nýbrž o celé kontinenty.

Všichni určitě minimálně tušíme, jak jsou na tom USA a Kanada díky špatnému životnímu stylu a vysoké konzumaci zpracovaných potravin. Já jsem v roce 2009 strávila 6 měsíců cestováním po jižní Americe a bydlela s domorodými indiány. Měla jsem tedy dost času na to pozorně studovat, co opravdu jedí, jak žijí a jak vypadají.

Pandemie obezity řádí nebezpečně dlouho ve všech Amerikách. Zatímco na severu za ni mohou zpracované substance, které často pouze připomínají jídlo a velké množství cukru a špatných tuků. Ve střední a jižní Americe lidé hromadně tloustnou hlavně pro to, že se přejídají "přirozenými" sacharidy, které jsou často považované za zdravé.

Jako příklad si pojďme vzít moji nejčerstvější zkušenost, tedy Kostariku. Typická strava průměrného obyvatele vypadá asi následovně:

Snídaně - pinto gallo (velký kopeček bílé rýže s hnědými fazolemi a trochou koření) buď s vejci a sýrem, kuřetem nebo masem. Jídlo je často doplněno o 2 plátky opečeného ekvivalentu veky nebo kouskem osmahnutého, zralého plantainu.

Oběd - casado (velký kopeček bílé rýže a hnědé fazole, tentokrát zvlášť v mističce) s masem nebo rybou, troška salátu, občas lžíce dušené zeleniny, smažený zralý plantain nebo několik pataconů (smažený zelený plantain).

Večeře - může být opět casado, případně větší porce rýže s masem nebo rybou, doplněná buď o porci hranolků nebo smažených plantainů.

Podle zaplněných fastfoodů a nabídek restaurací lze zcela bezpečně usoudit, že místní také holdují velkým hamburgerům s hranolky, pizze a smaženému kuřeti s hranolky.

Svačiny - mezi hlavními jídly se Kostaričani dojídají empanádami nebo tamaly a koláči z všudypřítomných panaderií.

Nápoje - v ceně typických jídel je většinou "refresco" - slazený ovocný nápoj a kromě kávy místní také denně popíjejí lahodné "batidos" - zmražené exotické ovoce rozmixované buď ve vodě, nebo v mléce. V místním podání jsou už tak dost sladké plody obohaceny o pořádnou dávku cukru.

Každého zkušeného healh kouče na první pohled musí napadnout: To ne proboha! Příliš mnoho sacharidů... když pomineme zmínku o fastfoodu nejedná se o žádné ultra zpracované, potraviny manipulující s dopaminovými receptory a vůlí strávníka. Kostarická strava díky fazolím, troše zeleniny a ovoci obsahuje i daleko více vlákniny, než moderní zpracované pokrmy. A když bychom se vyvarovali smaženým hranolkům a pataconům a svoje casado si dávali hlavně s rybou, dostali bychom se pravděpodobně i na dobrý omega 3 / omega 6 poměr.

Přesto takto postavená strava není slučitelná se zdravou váhou a většina místních je odsouzená k inzulinové rezistenci a obezitě již v raném věku. A jak by také ne, když už k snídani snědí dostatek sacharidů na celý den? Nikoho o tom ale nenapadne ani přemýšlet. Obezita se zdá být veřejně přijatelná a národní jídla každý miluje a ctí. Smutným výsledkem tohoto sociálního podmínění je fakt, že šance spatřit štíhlého dospělého domorodce je ještě menší než ta, že uvidíte místní kriticky ohroženou srnu.

Protože mi souvislost s místní kuchyní a všudypřítomnou obezitou byla na první pohled jasná, rozhodla jsem se jako správný dobrodruh otestovat i svůj pověstně rychlý metabolismus. Jakou škodu by mohly napáchat necelé tři týdny na rýži a fazolích, že?

Musím říct, že bylo trochu složité neustále ignorovat volání svého těla, že už další sacharidy nepotřebuje a že by raději křupavou zeleninku v kokosovém mlíčku nebo čerstvý salátek. První týden jsem zvládla vždy jen pinto gallo s vejci k snídani a jedno casado s rybou odpoledne. Dojídala jsem se výborným exotickým ovocem a vše zapíjela čerstvou kokosovou vodou.

Zhruba po týdnu nebo deseti dnech se metabolismus evidentně adaptoval, a já měla daleko větší hlad a často zvládla 3 typická jídla denně. Kombinace nadměrných sacharidů a občasného kousku sýra, jež v mém jídelníčku již dlouho téměř nefiguruje, měla za následek zadržování vody a zhoršení kvality pokožky.

Po dalších několika dnech jsem cítila, že přestávám vnímat sytost a ztrácím kontrolu nad svým apetitem. Musela jsem se hlídat spíše racionálně. Přestat jíst byl stále větší problém. Zároveň jsem si připadala čím dál tím línější. Na plážích jsem pod rozpáleným sluncem pozorovala domorodce, jak celý den sedí, hledí do moře a pojídají empanády a brambůrky a tiše jim záviděla.

Posledních pár dnů už jsem se nemohla dočkat návratu a vlastní kuchyně. Připadala jsem si oteklá, unavená a nic se mi nechtělo.

Verdikt po dovolenkového vážení byl 3kg navíc. 3kg za cca 19 dní o rýži, fazolích, plantainech, ovoci a (přiznávám) nějakých těch smažených patakonech s fazolovým dipem. Zároveň jsem vnímala lehce zpomalený metabolismus. Další váha by tedy šla nahoru daleko rychleji. Tak už to se sacharidy ale bývá - způsobují insulinovou resistenci, díky které budete daleko rychleji přibírat po dalších sacharidech.

Jsem ráda, že jsem si zase na vlastní kůži vyzkoušela jak snadné je ztratit kontrolu nad svým apetitem a metabolismem při špatné stravě. Lidé si o hubených jedincích často myslí, že mají prostě štěstí, že mohou sníst cokoliv, ale většinou je tělesná hmotnost přímým výsledkem stravovacích návyků. Vím, že osobně mám všechny nástroje potřebné k tomu, abych své tělo rychle vyčistila a uzdravila. Hlavou se mi ale honí ty miliony lidí, kteří netuší, co jim jejich tradiční jídla způsobují a považují se za oběť genetiky a pomalého metabolismu. Nejde o to, jak kdo vypadá. Přebytečný tuk a inzulinová rezistence s sebou dříve či později přinesou spoustu zbytečných zdravotních komplikací, starostí a bolesti.

Kostarika mi učarovala svou nádhernou přírodou a svým šetrným přístupem k ní. Většina lidí se zdá mít honosný respekt k džungli, plážím, moři a zvířatům v nich. Snahou celého tohoto malého národa je svou zemi co nejvíce uzdravit, zalesnit a uchovat pro další generace. "Budoucnost je ve vodě a půdě" říkají. "Pura vida" - čistý život, na tom přeci záleží. Ještě více mého obdivu tento ráj na zemi sklidil, když jsem se dozvěděla, že po poslední civilní válce v roce 1948 prostě zrušili armádu a od té doby žádnou nemají - žádní vojáci, žádné války.

Kolik tak asi musí ušetřit, když nelijí finance do zbraní a armády, přemýšlela jsem poslední den dovolené. Kolik je ale stojí zbytečné následky nevyvážené stravy. Jakou nemocnost má obézní, leč jistě podvyživený národ. Když už tolik ctí život všude kolem sebe, proč stejně nesmýšlejí o vlastních tělech? "Pura vida" - neměl by být čistý život také bez nemocí?

Naše zdraví by nemělo být rukojmím ani potravinářského průmyslu, ani hektického životního stylu, ale ani kulturního podmínění a tradice. Je jednoduché říci:u nás se takhle jí, mám to v genech, ono se to samo, nebo něco podobného. Pravdou ale je, že svoje zdraví plně vlastníme a utváříme každý sám a to každý okamžik našeho života jídlem, které jíme, životním stylem a myšlenkami s kterými se identifikujeme.

Když pura vida, tak pura vida se vším všudy!