Mladá, krásná a naivní

Jak nám dřívější trauma může stále řídit životy

Zdánlivě nelogický záchvat paniky

Stojím u svého pracovního stolu a chystám se provést jednoduchý rutinní úkon. Najednou se dveře do mé kanceláře rozletí a já vidím jak se ke mě rázným autoritativním krokem blíží nový slovenský manažer se třemi kolegy. Vypadá naštvaně. Cítím, jako by se na mě valila vlna děsivé energie. "A je to v prd..." proletí mi hlavou jako blesk. Je to poslední formovaná myšlenka. Pak se schopnost přemýšlet úplně zhroutí.

Skupina v mžiku stojí u mého stolu. Efektivně mě svými těly blokují v malém prostoru mezi stolem a zdí. Vím proč tu jsou. Jedná se o nedostatek na který jsem týdny upozorňovala a který byl ignorován, dokud nepřerostl v urgentní průšvih. Racionálně tedy chápu, že já bych se do problému dostat neměla, ale stejně se cítím jako zvíře zahnané do kouta.

Manažer na mě mluví. Sotva vnímám, co říká. Nejsem schopná se mu podívat do očí. Místo toho svůj pohled upírám k jeho hrudi. Jediné, co si uvědomuji je, že je strašně velký a silný. Připadá mi jako obr. Kdyby chtěl, tak mě rozmáčkne. Zmateně se pokouším dělat co se mi řekne, i když vůbec nic nechápu. Veškerá moje energie je zaměřená a udržení integrity vnitřního světa. Nedokážu myslet, nevím co se děje. Srdce se mi pokouší vyskočit z hrudi. Jestli se neuhlídám, provedu něco hodně hloupého nebo možná omdlím. Chci být neviditelná. Schovat se za nějakou důležitou činnost. Utéct. Házím na skupinu vetřelců u mého stolu náhodné, nelogické argumenty. Snad něco z toho zabere a oni odejdou.

Situace se zdá trvat celou věčnost. Ve skutečnosti to bylo jen pár minut. Vše se vyřídilo. Manažer s kolegy odešli a já stojím u stolu jako opařená. Co se to stalo? Po chvíli mě nohy donesou na záchod, kde se podél zdi svezu na bobek a propuknu v pláč. Přerývaně zhluboka dýchám. Panika začíná ustupovat a dává prostor bolesti, která ze mě tryská společně s horkými slzami ven.

Zbytek dne jsem úplně rozhozená, nedokážu se na nic soustředit. Po cestě domu pláču v autě. Pomalu začínám chápat co mě tak rozrušilo. Vlastní emoce začínají být čitelnější, ale pořád jsou hrozně intenzivní. Zastavím se v krámě a koupím si láhev vína, kterou se večer hodlám uklidnit. Celou noc nespím a během následujících dvou dnů zhubnu 2 kila.

Příčina vyhrocených reakcí se může schovávat v nezpracovaných traumatech z minulosti

Jako děti a dospívající se často potkáváme se situacemi, které jsou pro nás tak intenzivní, že je nedokážeme pořádně prožít. Abychom tyto situace zpracovali, potřebujeme první pomoc a podporu dospělých, kteří navodí pocit bezpečí a ochrany.

Pokud jako malí zažijeme nějaké trauma a nedostane se nám patřičné pomoci a podpory, můžeme v sobě nezpracované emoce "schovat" a náhodný spouštěč je i po letech aktivuje a vytáhne na světlo. Často si ani nemusíme uvědomit co se děje. Prostě nás najednou něco rozhodí a my ztratíme kontrolu. Zhroutíme se, rozpláčeme nebo vybuchneme hněvem, aniž bychom věděli proč.

Samotné trauma je definováno tím, že je vyvoláno velice intenzivní, nebezpečnou nebo až život ohrožující událostí. Co je pro nás traumatizující je vysoce individuální. Čím jsme menší, tím jsme citlivější a čím jsme citlivější, tím zdánlivě slabší popud stačí. Menšímu dítěti může způsobit trauma například pád z kola, napadení starším sourozencem nebo nešetrný zubařský zákrok. Miminka mohou být traumatizovaná už jen náhlým hlukem, chladným, či příliš teplým prostředím nebo déle trvajícím hladem.

Poněkud jasnějšími původci traumatu jsou fyzické a sexuální násilí, emocionální týrání a šikana. Největším problémem bývá pokud dětem ubližuje někdo, kdo je zároveň v roli opatrovníka, protože takové dítě nemá, kde hledat ochranu a ztrácí důvěru jak ke světu, tak samo k sobě. Bude se vyvíjet přepnuté do módu uteč, bojuj nebo ztuhni a život mu bude připadat daleko děsivější a nebezpečnější než ve skutečnosti je. Takové nastavení nevyhnutelně povede k chronickému stresu, což může zapříčinit i sníženou funkci imunitního systému a z dlouhodobého hlediska nejrůznější zdravotní komplikace.

Nezpracované trauma nám brání prožívat život naplno

Potlačovaná bolest v nás dřímá a touží po pozornosti. To zraněné, dítě v traumatizovaném jedinci stále pláče a chce být vyslyšeno. Doslova čeká a utišení. Protože taková bolest umí být děsivá, uchylují se lidé často k utlumovacím prostředkům jakými jsou drogy, cigarety, workoholismus, přehnané fyzické tréninky nebo třeba přejídání.

Klasickým průvodním jevem nezpracovaného traumatu je vyhýbavé chování. Potlačovaná bolest může být kdykoliv aktivována v plné intenzitě náhodnou podobností nebo asociací s původní traumatizující události. Postižení jedinci mají proto často nutkání se buď vědomě nebo podvědomě vyhýbat lidem, místům a situacím, které by mohly ´působit jako spouštěč. Často si tak nedovolí využít veškerých příležitostí, které jim život nabízí.

Dalším významným faktorem je znecitlivění a oddělení se od těla, ke kterému při prožívání traumatizující události často dochází. Jedná se o zcela přirozenou fyziologickou reakci. Pokud jsme vystaveni nebezpečí, vyplaví se nám do těla stresové hormony, které uvolní velké množství fyzické energie na to, abychom před ním utekly, nebo se s ním popraly. Pokud nemůžeme udělat ani jedno, pak ztuhneme a znecitlivíme. Tělo se tak připravuje na příchozí útok. Spustí produkci endogenních opiátů, které budou tlumit případnou bolest a dá nám šanci uprchnout při první příležitosti a to třeba i se zlomenou nohou. Ke stejnému tlumícímu procesu dochází i při úrazech nebo intenzivní psychické bolesti. Když bolest přesáhne práh snesitelnosti, tak se od ní organismus prostě odpojí, aby mohl přežít.

I mechanismus odpojení může u traumatizovaných jedinců zůstat zapnutý po celé roky, a nebo se zdánlivě náhodně vypínat a zapínat. Takoví lidé budou mít problémy s pozorností, mohou často utíkat do světa fantazie nebo budou úplně znecitlivělí vůči dotykům a pozornosti druhých.

Zpět na začátek

Když se vrátíme k začátku článku, můžeme si názorně na mém příkladu ukázat jak takové trauma umí i po letech ovlivňovat životy.

Má zdánlivě nelogická panická reakce na autoritativního slovenského manažera má velice logický podklad. Když mi bylo 15, zůstávala jsem přes týden s kamarádkou na jinak prázdném intru. Škole se nevyplatilo platit někoho kdo by nás hlídal, a aby si mohla dovolit její provoz udělala ze zbytku budovy ubytovnu pro slovenské a východní dělníky. Výsledkem bylo mnoho děsivých událostí, s kterými jsem si tenkrát neuměla poradit. V té nejintenzivnější figurovalo několik slovenských dělníků, dvoje zamčené dveře a pokus o zneužití. I když jsem nakonec vyvázla bez fyzického poranění, celou tu dobu, co jsem byla proti své vůli vězněna, jsem věřila, že se jedná o poslední chvilky mého života. V tu dobu na světě nebyl nikdo, komu bych se takovou věcí mohla svěřit a ani jsem nechtěla. Bála jsem se. Byla jsem přesvědčená, že je to vše moje vina a kdybych se o tom měla zmínit, dostanu se jen do větších problémů. Byla jsem prostě hloupá, mladá naivní holka. Raději jsem to tedy vše vytěsnila.

Když se ke mně o 20 let později bez varování přihnal statný muž, zablokoval mi jedinou únikovou cestu, začal na mě mluvit z pozice autority a navíc slovensky, poskytnul mi naráz dostatek spouštěčů. Z mého podvědomí v mžiku vystoupl děs vyplašené patnáctileté holky, co věří, že ji čeká posledních pár minut života strávených v bolestech a zármutek nad tím, že na světě není nikdo, komu by stála za to, aby jí pomohl.

Reálně jsem stála tváří tvář inteligentnímu, schopnému a vysoce vnímavému člověku, který dělal svou práci a který viděl a respektoval můj strach. Nebyla jsem na to ale schopna adekvátně reagovat, protože má traumatizovaná mysl dokázala vnímat pouze minulé fyzické ohrožení. Nedokázala jsem mu opětovat pohled, protože v tu chvíli jsem před sebou viděla jen lačné pohledy predátorů, chystajících se mi ublížit.

Tento zážitek mi pomohl spojit se se svou bolestí a dát si prostor k hojení. Navíc mi prozradil, že se celý svůj život podvědomě vyhýbám mužům s určitým druhem autority, protože pro mé podvědomí se muž s autoritou rovnal muži s autoritou nad mým životem. Nad tím, zda budu žít, nebo zemřu. Po celou svou kariéru v HR jsem se tak úspěšně vyhýbala veškerým důležitým poradám a prezentacím a uměla si to dobře omluvit. Pravý důvod však vždy tkvěl v tom, že jsem se v místnosti plné manažerů cítila takřka v ohrožení života. Tento strach nezůstával jen v zasedačkách, ale všeobecně mě popadala panika v situacích, kdy jsem měla být "viděna". Pronásledoval mě pocit viny nad tím, jak vypadám a jak působím, protože mě můj vzhled a vystupování kdysi dostaly do pěkných šlamastik. Po přijetí všech těchto pocitů se mé postoje mohli změnit a změnil se tak i celý můj život.

V dalším článku se dozvíte jak efektivně pracovat s lehčími traumaty...